Cuica
Cuica
Původ: Latinská Amerika
Popis: princip tvoření zvuku u cuicy je stejný, jako u lidových nástrojů, známých v řadě evropských zemí (i u nás) pod názvy bručoun, lví řev atd. U nich se při protahování svazku koňských žíní, jež je za jeden konec připevněn doprostřed blány bubnu nebo papírové membrány, natažené pomocí provázku přes hrdlo džbánu nebo hrnce, dlaní mokré ruky ozývá hluboký bručivý zvuk (místo žíní bývala také použita nakalafunovaná střevová struna nebo silný motouz). Kromě toho je možné i malou ozvučnou skříňku, potaženou papírem nebo celofánem, z něhož vychází struna s okem, navlečeným na zdrsnělou tyčku, roztáčet kruhovým pohybem a vytvářet tak zvukově vyšší variantu bručouna s „nekonečně“ dlouhým zvukem. Cuica se od těchto evropských lidových nástrojů liší daleko snazší ovladatelností. Je tvořena lehkou velkou dřevitou dutou tykví s otevřenými protilehlými konci. Přes jeden otvor je napjata kožená blána, v níž je uprostřed pomocí provázku pevně přivázána dovnitř tykve směřující tenká dřevěná tyčka, která se tře uvnitř cuicy rukou, vloženou druhým otvorem, pomocí vlhkého hadříku nebo nakalafunovanými prsty.
Použití: na rozdíl od obtížného ovládání svazku koňských žíní je tření pevné tyčky daleko snazší a druhá ruka může navíc pomocným pohybem při držení lehké tykve rychlosti pohybu tření tyčky výrazně napomáhat. Výsledkem je možnost hry dosti rychlých rytmů i víru. Výšku tónu lze navíc částečně měnit rychlostí a tlakem tření a změnou napětí blány tlakem prstů ruky, držící tykev. Výsledkem je značně bizarní doprovodný part, používaný v latinsko-americké hudbě, který ale může být velmi zajímavě integrován i do mnoha jiných hudebních stylů.