Jdi na obsah Jdi na menu
 


Elasmatofony

20. 1. 2008

 

Zpět na úvodní stranu

Bicí nástroje
6. díl - Elasmatofony (Škola)

 
 
 

Do této kategorie řadíme všechny nástroje, které nelze zařadit do žádné z kategorií předchozích (t.j. membranofonů, metalofonů, xylofonů, krystalofonů nebo lithofonů) a je diskutabilní, zda se jedná vůbec o nástroje bicí, protože k rozeznívání dochází pomocí třesení nástroji, třením jejich povrchu, drnkáním o jejich části nebo dokonce foukáním do nich. Obvykle je ale obsluhují hráči skupiny bicích nástrojů, protože elasmatofony většinou slouží ke hře jednoduchých doprovodných rytmických figur, které musí být interpretovány naprosto přesně, pokud mají být účinné. To ale neznamená, že je nelze použít i sólově, pokud na ně hraje skutečný virtuóz-specialista (zejména latinsko-američtí hráči jsou často schopni předvést neuvěřitelně zvukově a rytmicky bohaté pasáže na zdánlivě velmi banální nástroje, jako jsou např. maracas, guiro, cuica atd.

Název pochází z řečtiny (jako ostatně názvy všech předchozích kategorií): „tó élasma“ označuje pružnou hmotu a slovo „foné“ zvuk. Pro názornost navrhuji rozdělit elasmatofony na nástroje, rozeznívané třesením, třením, drnkáním a foukáním a zmíním se jen o těch nejtypičtějších. Jedná se totiž o jednu z nejbohatších kategorií „bicích“ nástrojů a každý z níže uvedených zástupců existuje v řadě nejrůznějších mutací nejen v etnické hudbě, ale i na trhu s komerčními hudebními nástroji. Bicí nástroje procházejí v několika posledních desetiletích obrovským rozvojem v oblasti zvukových možností, použitých materiálů, vzhledu atd., takže se téměř každoročně objevují výrobky dokonalejší, s většími možnostmi, životností, novými způsoby hry a podobně.

1. Elasmatofony rozeznívané třesením

    Maracas

    Původ: v podobě nejrůznějších chřestidel (ať už se jedná o tykve, ořechy, dřevěné nebo keramické nádoby, proutěné košíky, váčky z tvrdé kůže atd., naplněné kamínky, pískem, semeny nebo jiným sypkým materiálem) je to jeden z nejstarších hudebních nástrojů.

    Popis: Je to párový nástroj, tvořený dvěma koulemi, elipsoidy nebo válci ze dřeva, skořápek kokosových ořechů, kovu nebo v poslední době nejčastěji z nejrůznějších umělých hmot, naplněnými broky, korálkami nebo kamínky, opatřenými držadly. Náplň je často pro kvalitu a charakter zvuku důležitější, než materiál korpusu a u některých maracas ji lze měnit (eventuálně přidávat nebo ubírat její množství).

    Použití: Maracas jsou velmi dobře známé z latinsko-americké hudby, kde se používají nejčastěji ke hře doprovodných rytmů buď tak, že hráč drží v každé ruce jeden nástroj a třese do rytmu oběma současně, nebo se ruce pravidelně nebo nepravidelně střídají, nebo hraje každá ruka rytmus odlišný. Také lze mít v jedné ruce dva nebo více kusů maracas a druhou rukou ovládat další nástroje. Velmi efektně zní na vhodných maracas vír, který se provádí (zejména v nízké dynamice) kroužením svisle drženým nástrojem (držadlem dolů) tak, aby vznikl zcela souvislý zvuk, nebo se nástrjem co nejrychleji třese. Na málokterém výrobku ale zní stejně dobře „ostře“ rytmus a zcela souvislý vír, navíc nejsou maracas z jednoho materiálu a s jednou náplní vhodné do jakékoliv skladby a stylu. Sám mám například ve sbírce třináct párů nejrůznějších velmi odlišných nástrojů a ve studiích i na koncertech jsem je využil už všechny a přesto mám stále pocit, že bych potřeboval pro určité hudební „situace“ nějaké další. (Otázka vhodného použití jednoho z několika téměř stejných nástrojů nebo různě tvrdých paliček patří vůbec k základním problémům hry na bicí nástroje a je často příčinou - samozřejmě kromě přesnosti a dynamiky hry - toho, že dobrému hráči zní i jednoduchý předepsaný part zajímavě. V případě improvizované hry se zase naopak umí vynikající hudebník podřídit kvalitě nástroje a využívat jeho předností a potlačovat nedostatky a jeho hra zní potom dobře i na nástroji nekvalitním, zatímco jinému nepomůže ani sebelepší výrobek.)

    Při použití výrazně odlišných maracas v každé ruce, z nichž jedna je vhodnější na hru vírů a druhá pro konkrétní rytmy, nebo při hře stejnými nástroji s využitím paradydlové techniky jako s paličkami „do vzduchu“ nebo opatrně (kvůli poškození) třeba na blánu bubnu, nebo při držení dvou maracas v jedné ruce a hře rytmů rotačním pohybem zápěstí jako u čtyřpaličkové marimbové techniky atd. lze vytvořit překvapivě efektní hudební part.

    Chocallo

    Původ: Jižní Amerika

    Popis: je to dřevěný, bambusový nebo kovový válec, uzavřený na obou koncích a naplněný obdobným materiálem jako maracas. (Dnes se vyrábí řada jeho zjednodušených malých verzí i mnoho dalších chřestidel např. z umělé hmoty ve tvaru vejce, z malých uzavřených proutěných košíčků s názvem Shekere atd.)

    Použití: na rozdíl od maracas se drží oběma rukama vodorovně před sebou a hraje se pomocí třesení nástroje od sebe a k sobě. Tímto způsobem je rytmus nejpregnantnější, i když je pro méně technicky zdatné hráče rychlost pohybu nebo víru omezena. Z těchto důvodů (ale i kvůli zvýšení barevnosti hry) lze držet opět vodorovně v každé ruce jedno chocallo a vytvářet rytmus i vír střídáním rukou.

    Nástroj lze napodobit domácí výrobou například z konzervy malého průměru a větší délky, naplněné broky nebo kamínky (malý průměr je nutný kvůli snadnosti ovládání), umělohmotné nebo bambusové trubky atd. Oproti velmi silným a zvukově barevným nástrojům originálním (stavěným vlastně původně ke hře na volném prostranství k tanci) bude pravděpodobně zvuk doma vytvořených nástrojů slabší, ale lze ho kompenzovat výše zmíněným současným použitím několika různých kusů současně. Pro méně obvyklé způsoby hry platí totéž co pro maracas.

    Déšť (Dešťová hůl)

    Původ: Jižní Amerika, Afrika

    Popis: Dřevěná, bambusová nebo rákosová trubka, uzavřená na obou koncích, naplněná sypkým obsahem, mnohdy uvnitř rozčleněná obsah propouštějícími přepážkami ve formě zatlučených hřebíků, kovových destiček atd., které ztěžují a tím i zpomalují a prodlužují přesypávání náplně. Dnes se komerčně vyrábí také z umělé hmoty a dokonce někdy i ve zcela odlišném tvaru - jako kruh z duté trubky s jemnějším obsahem a několika vnitřními paprsky a středem, upevněným pomocí otáčivého ložiska svisle na stojanu, takže při roztáčení kruhu vzniká libovolně dlouho znějící přesýpavý zvuk.

    Použití: zvuk nástroje je svým charakterem (jak název napovídá) podobný zvukovým projevům deště nebo větru. Protože je přednostně určen k vytvoření dlouhého sypavého zvuku (a proto je uvnitř trubka upravena, nebo má malý průměr), je na něj rytmicky pregnantní hra třesením, jako třeba u chocalla, značně omezena.

    Déšť lze poměrně snadno vyrobit třeba ze silnostěnné papírobvé trubky od koberce, do níž jsou zašroubovány vruty (hřebíky se viklají), vsypáno optimální množství vhodného obsahu - nutno vyzkoušet - a konce zaslepeny třeba vlepením umělohmotného dna z nádoby od prostředku na mytí nádobí, od jogurtu atd. (záleží na průměru trubky). Celý nástro je pak možné oblepit kvůli vzhledu barevnou izolepou, nebo jej natřít. Zvuk sice nebude tak silný, jako u profesionálního výrobku, ale zase je možné vytvořit si kus, dlouhý třeba i několik metrů.

2. Elasmatofony rozeznívané třením

    Guiro

    Původ: Latinská Amerika

    Popis: dutá tvrdá tykev s rovnoběžnými zářezy 3 - 5mm hlubokými, přes které se přejíždí oběma směry tenkou dřevěnou nebo kovovou tyčinkou. Nástroj existuje ještě ve verzích s názvy sapo cubana a reco-reco, tvořenými bambusovou nebo dřevěnou trubkou s podélnou štěrbinou nebo bez ní a - stejně jako u guira - s vypilovanými zářezy. Zvuk těchto nástrojů je oproti guiru vyšší a sušší díky menšímu rezonančnímu prostoru. V současné době se guiro vyrábí i ze dřeva s válcovitým tvarem, připomínajícím rybu, nebo z pochromovaného plechu.

    Použití: technika hry spočívá v přejíždění oběma směry po nástroji tyčinkou v předepsaném rytmu, kombinovaném s úhozy do nástroje. Vír se provádí co nejrychlejším třením sem a tam s podobně uvolněným zápěstím, jako při hře na kytaru. Lze při něm měnit výšku (nebo spíše zabarvení) zvuku tím, že hrajeme úplným koncem tyčinky, jejím středem, nebo částí těsně u prstů ruky, která tyčinku drží. Při sólové hře na guiro (což je samozřejmě velmi řídký případ) by bylo možné modifikovat výšku zvuku přikládáním guira při hře k otevřeným ústům a různým tvarováním ústní dutiny (podobně jako u berimbau - hudebního luku a grumle - židovské harfy, o které budu mluvit příště).

    Správný způsob hry na guiro, kombinující tření a poklep v mnohdy dosti vysokém tempu, je poměrně obtížný a v našich oblastech, kterým je latinsko-americká hudba stále ještě dosti vzdálená, prakticky neznámý.

    I guiro lze vyrobit celkem snadno vypilováním nebo vyřezáním zářezů do bambusové nebo dřevěné trubky nebo dřevité tykve a několikanásobným přelakováním tvrdým bezbarvým lakem, aby se snížilo odírání povrchu, které je i tak při intenzivní hře značné.

    Valcha

    Původ: Severní Amerika, kde začaly valchu, určenou k praní prádla, používat černošské soubory v druhé polovině minulého století z důvodů nedostatku běžných hudebních nástrojů.

    Popis: Obdélník ze zvlněného plechu v dřevěném rámu.

    Použití: Stejně jako u guira se přejíždí přes povrch zvlněného plechu oběma směry jako při hře na kytaru. K zesílení zvuku se používají tyčinky dřevěné i kovové, náprstky na šití, kartáče, trsátka nebo jen nehty. Opět je možné kombinovat tření i poklep na valchu, vytvářet vír atd. Valcha nemá tak rytmicky konkrétní, suchý zvuk, jako guiro (sapo cubana, reco-reco), zato je ale daleko silnější a poskytuje díky různým předmětům, kterými ji lze třít, větší zvukové možnosti. Pro skutečně efektní výkon pro doprovod i krátká sóla (hlavně v dixielandu) je potřeba mít velmi dobrou kytarovou techniku zápěstí pravé ruky.

    Cabassa

    Původ: Afrika, Latinská Amerika

    Popis: velká kulová nebo elipsovitá tykev nebo dutý kokosový ořech s držadlem, na něž je navlečena síťka s korálky nebo suchými plody. V komerční verzi je to malý válec ze zvlněného plechu s držadlem a síťkou s kovovými kuličkami.

    Použití: je vlastně kombinací guira a maracas - nástrojem se jednak otáčí kolem podélné osy tam i zpět, zatímco druhá ruka lehce tiskne síťku ke korpusu, takže je povrch třen kuličkami nebo korálky jako u guira (valchy atd.), jednak se cabassou třese do rytmu jako s maracas. Rychlá kombinace obou těchto různých způsobů hry a rotační pohyb zápěstí se ve vyšších tempech provádějí rytmicky přesně dosti obtížně. Výsledek je ale v doprovodných rytmech při mistrném zvládnutí dosti zajímavý.

    Problém domácí výroby cabassy nespočívá ani tak ve vytvoření tykve, nebo kokosového ořechu s držadlem, ale hlavně v upletení síťky s korálky tak, aby nebyla ani příliš těsná, ani volná a zvuk byl patřičně ostrý a výrazný.

    Řehtačka

    Původ: kultura mexická, peruánská, indická, sumerská a zejména v období křesťanském i evropská (v předvelikonočním období nahrazovaly a na mnoha vesnicích i u nás ještě nahrazují řehtačky zvony, které podle pověsti „odlétly do Říma“).

    Popis: řehtačky mívají nejrůznější velikosti i tvary, ale u všech je drnčivý ostrý zvuk vytvářen třením zubů, vyřezaných do dřevěného kolečka, roztáčeného kličkou o konec tenkého dřevěného jazyka. Malé exempláře se rozeznívají roztáčením rámu s jazykem kolem ozubeného kolečka na ose (která je současně držadlem) krouživým pohybem ruky, velké mají tvar vozíku, který se táhne nebo tlačí po zemi a ozubený mechanizmus, poháněný pohybem kol, rozeznívá jeden nebo několik velkých jazyků.

    Použití: v původní verzi nástroj umožňuje prakticky jen vír v jediné dynamické hladině. U moderních řehtaček, vyráběných např. německou firmou Kolberg, je zvuk vytvářen otáčením kličky a je tedy možné na něj hrát i jednoduché rytmy. Navíc umožňuje částečně měnit dynamiku a jaho hudební využití je tedy mnohem větší.

    Cuica

    Původ: Latinská Amerika

    Popis: princip tvoření zvuku u cuicy je stejný, jako u lidových nástrojů, známých v řadě evropských zemí (i u nás) pod názvy bručoun, lví řev atd. U nich se při protahování svazku koňských žíní, jež je za jeden konec připevněn doprostřed blány bubnu nebo papírové membrány, natažené pomocí provázku přes hrdlo džbánu nebo hrnce, dlaní mokré ruky ozývá hluboký bručivý zvuk (místo žíní bývala také použita nakalafunovaná střevová struna nebo silný motouz). Kromě toho je možné i malou ozvučnou skříňku, potaženou papírem nebo celofánem, z něhož vychází struna s okem, navlečeným na zdrsnělou tyčku, roztáčet kruhovým pohybem a vytvářet tak zvukově vyšší variantu bručouna s „nekonečně“ dlouhým zvukem. Cuica se od těchto evropských lidových nástrojů liší daleko snazší ovladatelností. Je tvořena lehkou velkou dřevitou dutou tykví s otevřenými protilehlými konci. Přes jeden otvor je napjata kožená blána, v níž je uprostřed pomocí provázku pevně přivázána dovnitř tykve směřující tenká dřevěná tyčka, která se tře uvnitř cuicy rukou, vloženou druhým otvorem, pomocí vlhkého hadříku nebo nakalafunovanými prsty.

    Použití: na rozdíl od obtížného ovládání svazku koňských žíní je tření pevné tyčky daleko snazší a druhá ruka může navíc pomocným pohybem při držení lehké tykve rychlosti pohybu tření tyčky výrazně napomáhat. Výsledkem je možnost hry dosti rychlých rytmů i víru. Výšku tónu lze navíc částečně měnit rychlostí a tlakem tření a změnou napětí blány tlakem prstů ruky, držící tykev. Výsledkem je značně bizarní doprovodný part, používaný v latinsko-americké hudbě, který ale může být velmi zajímavě integrován i do mnoha jiných hudebních stylů.

 


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA