Instrument gallery 5
-
Méně obvyklé nástroje hudby new age
Tato kapitola je vytvořena jako doplňující článek celkového přehledu o charakteru hudby new age. Má za úkol zmapovat nástroje nejčastěji užívané převážně instrumentální hudbou new age s etnickými vlivy. Jedná se o nástroje, které v českém prostředí nejsou běžně známy, neboť nejsou součástí naší hudební kultury.
Tibetské mísy
Tyto kruhové nádoby s kovovým zvukem byly „objeveny“ Evropany někdy koncem šedesátých let v oblasti Himalájí. Jejich původ není jednoznačný. Jedna z teorií je považuje za součást náboženských rituálů tibetského buddhismu, jiné názory hovoří o tom, že buddhismus tibetské mísy přímo nikdy nepoužíval. Údajně se jednalo o obyčejné mísy na jídlo, které byly základními kultovními předměty tibetských mnichů. Kromě mísy a oděvu totiž mniši nic jiného vlastnit nesměli.
O tibetských mísách se traduje, že ten, kdo pozná tajemství jejich zvuku, pozná tajemství Vesmíru (opět souvislost s kapitolou 2.3.2 Vesmírná hudba). Mísy jsou podle starodávné tradice vyrobeny ze sedmi kovů, z nichž každý symbolizuje kov jedné planety. Zlato symbolizuje Slunce, stříbro Měsíc, rtuť Merkur, měď Venuši, železo Mars, cín symbolizuje Jupiter a olovo Saturn. Každý z kovů produkuje odlišné harmonické tóny, které dohromady vytvářejí velmi specifický a bohatě znějící souzvuk „zpívajících“ mís. Tibeťané skutečně tvrdí, že tibetské mísy znějí jako celý vesmír, že v nich jsou slyšitelné všechny zvuky, které Vesmír obsahuje.
Zvuk každé mísy je neopakovatelný a ojedinělý. Na rozdíl od naprosté většiny evropských nástrojů zde základní zvuk neslyšíme, protože je upozadněn. Oproti tomu zní současně několik rovin jeho alikvotních (vyšších harmonických) tónů.
Na tibetské mísy je možné hrát několika způsoby. Nejrozšířenějším z nich jsou údery paličkou z tvrdého dřeva, jejíž velikost obvykle závisí na velikosti mísy. Druhým způsobem je tření okraje mísy, položené na dlani, paličkou ve směru hodinových ručiček. Tímto způsobem je možné po zkušenostech dosáhnout velmi bohatých základních tónů, které postupně přecházejí ve zvuky mnohem vyšší. Při kroužení paličkou po okraji mísy zní nejprve základní tón mísy, po chvíli se vedle něj ozve navíc vyšší harmonický tón (vždy jeden z alikvotních). Vyšší tón zní stále silněji, až zcela přehluší tón původní, který postupně odezní. Mísa začne po chvíli znít jediným dlouhým zpívaným tónem, odtud také pochází její méně časté označení zpívající mísa. Výsledný zvuk závisí na tom, jakou silou je palička přitisknuta k okraji mísy a jakou rychlostí kolem okraje mísy krouží. Hra na tibetskou mísu vyžaduje určitou zkušenost, soustředění a cvik.
Tibetské mísy skýtají nesmírné možnosti experimentování s terapeutickými účinky na lidské tělo i psychiku. Pokud se na mísu hraje obvyklým způsobem, tedy paličkou v pravé ruce na mísu ležící na levé dlani, pak se její harmonické vibrace šíří nejen vzduchem, ale také přímo tělem hráče až do pravé hemisféry jeho mozku.
Tibetské zvony (drilbu)
Nástroje s podobnými vlastnostmi jako tibetské mísy. Každý tibetský zvon disponuje rukojetí s vyobrazením jedné orientální bohyně. Různá výška jejich zvuku závisí na velikosti zvonu.
Šeng (tibetské činely)
Šeng je vyroben z podobné slitiny kovů jako tibetská mísa a má vynikající akustické kvality. Jeho původ je dosud nejasný, tvarově nástroj osciluje mezi plochým zvonkem a činelou. Tibetské činely se používají v buddhistické praxi již celá staletí. Jsou to dvě činely, které jsou velmi lehce frekvenčně vzájemně rozladěny. Při úderu pak vzniká rezonance mezi 54 a 8 Hz, tedy kmitočty, které napomáhají ke zpomalení frekvence mozkových vln a k dosažení změněného stavu vědomí.
Podobných efektů dosahují tibetští, dále mongolští a také někteří současní zpěváci pomocí tzv. harmonického zpěvu. Lamové k podobným léčebným účelům používali i zvony a mísy. Tibetské činely, mísy i peruánské píšťaly jsou jen dva, tři příklady šamanských nástrojů, které se používaly k ovlivnění mozku a tedy k navození změněných stavů vědomí. Staré kultury znaly a používaly i jiné nástroje, bubny a zpěvy. Dnešní léčitelé a terapeuti vědomě pracují se zvukem a speciálními nahrávkami a kombinují tak šamanské zkušenosti minulosti s nejnovějšími technologiemi a objevy.
Peruánské píšťaly
Peruánské píšťaly jsou malé nebo středně velké keramické nástroje, často ve tvaru stylizovaných zvířat nebo lidských hlav. V minulosti bývaly nacházeny v hrobech prastarých civilizací v oblasti And. Výzkumem píšťal z oblastí Mexika, Peru, Guatemaly, Kolumbie, Ekvádoru a Hondurasu se od osmdesátých let zabývala celá řada archeologů, antropologů i etnomuzikologů. Jejich psychoakustický efekt je značně překvapivý.
Nástroj se skládá ze dvou nádobek, jakýchsi dutých komor s jedním hrdlem, do kterého se fouká. Vzduch při hraní prochází oběma komorami, které se objemově liší. Výsledný zvuk je potom rozdílem zvukových frekvencí obou komor, který zazní až přímo ve sluchových centrech posluchačů. Tento jev, z akustického hlediska tzv. zvukový fázový interferenční posun, byl tedy evidentně používán již od pradávna nejstaršími kulturami.
Stephen Garret a Daniel Statnekov zkoumali tyto píšťaly také frekvenčně a spektrografově. Zjistili, že pískáním na několik píšťal současně se z vysokých frekvencí interferenčně ozývá velmi nízký zvuk, který nelze natočit a reprodukovat, neboť vzniká přímo ve sluchovém ústrojí. Existuje teorie, že tyto nízkofrekvenční zvuky hrály důležitou roli při rituálech navozujících změněné stavy vědomí. Píšťalky byly také nepochybně posvátnými náboženskými předměty. Podle lékařského výzkumu z roku 1973 zvuk peruánských píšťal upravuje a prohlubuje dýchání a dokonce zpomaluje srdeční tep a snižuje krevní tlak.
Didžeridu (Didjeridoo)
Toto orientálně znějící slovo (v češtině ženského rodu) označuje rovnou dutou trubku, která není nijak zakončená a nemá ani oddělitelný náustek. Překvapením nejen pro muzikologa je zejména to, že trubka není podélně opatřena žádnými otvory, jejichž zakrývání by umožňovalo intonaci. Zvuk je na první poslech sice poněkud monotónní, zaujme však okamžitě svým bohatstvím alikvotních tónů. Nástroj disponuje neobyčejným frekvenčním rozsahem tónů, které jsou produkovány technikou nepřetržitého hráčova dechu (tzv. cirkulárním dýcháním).
Nástroj pochází patrně ze severní Austrálie. Některé zmínky v literatuře uvádějí, že se jedná o jeden z nejstarších hudebních nástrojů lidstva vůbec. Uhlíkovou archeologickou metodou bylo například dokázáno, že některá skalní vyobrazení didžeridu jsou dokonce třicet až šedesát tisíc let stará. Jedná se vlastně o nástroj z kmene určitého druhu eukalyptového stromu, jehož střed byl vyhlodán termity určitého druhu.
Základní tón didžeridu se tvoří vibrací rtů hráče, podobným způsobem jako při hře na trombon. Užší konec, do kterého se fouká, je opatřen navíc nástavcem z včelího vosku nebo eukalyptové gumy. Zvuk didžeridu je velmi bohatý na alikvotní tóny i nízké frekvence tónů hlubokých. Na nástroj hrají v Austrálii téměř výhradně muži, používá se většinou při rituálech (pohřbech, klanových shromážděních a různých iniciačních slavnostech). U nás na didžeridu hrají také ženy. Historicky první kurz hry na didžeridu v České republice proběhl v roce 1998 pod vedením Australana Iana Wooda ve spolupráci s českým odborníkem na problematiku didžeridu Ondřejem Smeykalem. Od té doby je u nás pořádána celá řada takovýchto kurzů velkým počtem nadšenců.
Sitár
Tento strunný nástroj není výhradně nástrojem hudby new age. Jedná se o nejznámější a pravděpodobně nejdokonalejší indický hudební nástroj. Korpus sitáru je zhotoven z pečlivě opracované vyschlé tykvové kůry, přední deska a krk jsou dřevěné. Často je sitár doplněn odnímatelným rezonátorem - baňkou z vyschlé tykve, která se připevňuje na horní část krku. Sitár má pět až sedm hlavních strun v horní části nad pražci a jedenáct až třináct strun rezonančních , které se táhnou ve spodní části pod pražci. Struny jsou napjaty přes plochou kobylku s mírně zkoseným okrajem, jejíž plocha se dotýká vibrujících strun. To způsobuje charakteristický drnčivý zvuk nástroje. Struny hráč rozeznívá nikoli trsátkem, ale speciálním prstýnkem z tvrdého drátu, navlečeným na konec prstu. Vytahováním strun do boku podél pražců se zvyšuje napětí struny a výška tónu stoupá.Tímto způsobem lze docílit působivé tónové kadence a vibrata.
Tanpura
Tanpura (nebo také tampura) je strunný nástroj vytvářející krásné harmonizující vibrace rozezníváním prázdných strun.
Kantele
Kantele je tradiční finský drnkací strunný nástroj. Konvenční kantele má obvykle pět strun (diatonicky laděných) a dřevěné tělo. Moderní koncertní kantele může mít až 36 strun a přepínací mechanismus, díky kterému lze hrát půltóny. Podobně jako při hře na citeru lze při hraní nástroj opřít o stehna nebo položit na malý stolek. Hrát lze buď prsty nebo trsátkem.
Ektár
Tato starobylá jednostrunná loutna velmi jednoduché konstrukce je tvořena vysušenou dýní s provrtaným otvorem, kterým prochází bambusová tyč s nataženou strunou. Používá se jako jednoduchý doprovod k lidovým písním.
Bubny
Bubny všech druhů mají v hudbě new age velmi jasně vymezenou funkci, působí vesměs jako prostředek uzemnění při hudbou navozených stavech rozšířeného vědomí. Originální bubny džembe pocházejí z oblasti Mali, jsou ručně vyrobené a mají značně velkou hmotnost.
Indické bubny (tabla, mridangam, pakhawadž) lze velmi důmyslně ladit, což umožňuje jejich systém membrán. Kolem hlavní rezonanční blány, na jejímž středu je nalepené kolečko, které velmi zkvalitňuje chvění, je navíc napnuta blána. postranní
Bodhran je irský rámový buben se zvířecích kůží, do něhož se tluče malou paličkou. Je sice známý už po staletí, nicméně za hranicemi irského jihozápadu je prakticky nepoužívaný a zapomenutý. Tradiční irskou hudbu si bez bodhranu nelze snad ani představit, přestože je více melodická nežli rytmická.
Perkuse
Perkuse jsou používány nejen v hudbě new age jako doprovodné rytmické nástroje. Mezi nejtypičtější patří chrastivé macaras (rumbakoule), uzavřené duté koule se slabými stěnami z kokosových ořechů, které se již průmyslově vyrábějí ze dřeva nebo plastu. Jejich náplní bývá malé množství zrn, hrubého písku, korálků, broků atd. Zemí jejich původu je pravděpodobně Venezuela.
Nejpopulárnějším ručním percussion nástrojem je cabasa. Bývá vyráběna ve čtyřech velikostech, z nichž všechny mají stejný princip. Plechový, jemně hrbolatý válec s dřevěnou rukojetí je obepnut kuličkovými řetízky. Otáčením nástroje v dlani vydávají řetízky rytmický zvuk drhnutím o hrbolky válce. Délka vydávaného zvuku závisí na době otáčení nástroje.
Caxixi [kašiši] jsou dva menší proutěné košíky, spojené uchem na držení. Jejich dna jsou tvořena laminátovou destičkou. Uvnitř bývá chrastivá směs.
Berimbau je velmi zvláštní nástroj, pocházející z Angoly. Jeho základem je jakýsi luk s kovovou strunou místo tětivy. K tělu luku je připevněna ozvučnice, dutá laminátová koule s otvorem. Oddalováním a přibližováním pak vzniká specifický zvuk, tzv. „wah-wah“ efekt.
Guiro svým tvarem připomíná dutou okurku, která je na jednom konci otevřená. Na jedné straně má zářezy, po nichž se přejíždí kovovou nebo dřevěnou tyčinkou, případně také slabým bambusovým dřívkem.
Waterfall (chimes) jsou laminátové nebo opravdové mušle uvázané na delší šňůře. Vzájemným dotýkáním vydávají velmi rozmanité zvuky od tichého „zurčení“ až po burácivý rachot vodopádu. Nástroj se drží jednou rukou a druhá pohybuje mušlemi. 26