Jdi na obsah Jdi na menu
 


Šalmaj - Zurna

26. 12. 2007

Šalmaje

Sopránová renesanční šalmaj Diskantová vzdušnicová šalmaj
obyčejná a vzdušnicová šalmaj

Šalmaje jsou dvouplátkové nástroje a jsou tedy předchůdkyně hoboje, anglického rohu apod. Jejich název je odvozen z řeckého kalamos, stéblo. Nástroj sám je pak arabského původu, do Evropy pronikl ve XIII. stol. V XV. stol. se už používaly různé velikosti šalmají, od diskantové po grandbasovou o délce asi 3 m. Šalmaje jsou dodnes rozšířeny jako lidový hudební nástroj v orientu (zurna), na Balkáně a ve Středomoří.

Charakteristickou barvu a silný zvuk dodává nástroji zejména kónické vrtání. Různé druhy šalmají se liší zejména umístěním hlasivky (strojku):

  • Středověká šalmaj. Hlasivka je zcela skryta v ústech hráče, rty hráče se opírají o tělo nástroje nebo o kovové kolečko, umístěné mezi nástroj a hlasivku.
  • Vzdušnicová šalmaj. Hlasivka je uvnitř nástroje ve vzduchové komoře (vzdušnici), do níž hráč vdechuje vzduch malým otvorem. Podobně jako u předchozího typu může hráč ovlivnit výši tónu pro určitý hmat pouze tlakem vzduchu.
  • Renesanční šalmaj. Hráč svírá hlasivku mezi rty. Kromě tlaku vzduchu může tedy ovlivnit tón i silou nátisku. Některé nástroje jsou opatřeny oporou pro rty, která má zabránit únavě svalů při delším hraní. Renesanční nástroje mají obvykle větší rozsah než předchozí dva typy. Větší formy renesančních šalmají s hlubším laděním se označují také jako pumorty



  • Šalmaj je dřevěný dechový nástroj s dvojitým plátkem (strojkem) a kónickým vývrtem. Je předchůcem hoboje a anglického rohu. V mnoha zemích přetrval v rozličných podobách do současnosti a je hojně využíván v tradiční lidové hudbě, např. dulzaina (příp. chirimía) ve Španělsku, xirimia, dolçaina, gralla, tible či tenora v Katalánsku, charamela v Portugalsku nebo ciaramella v Itálii.

  • O nástroji

  • Různé velikosti šalmají, jak je zobrazil Michael Praetorius v díle Syntagma Musicum (1620)







  • Různé velikosti šalmají, jak je zobrazil Michael Praetorius v díle Syntagma Musicum (1620)



    [editovat] Původ a vývoj

    Podle některých zdrojů vznikla šalmaj v Bagdádu za vlády kalifa Haruna al Rašída (763-807), podle jiných je potomkem anatolského nástroje zurna. Do Evropy se dostala během křižáckých válek, kdy Saracéni využívali k zastrašení protivníka velké vojenské kapely sestávající především ze šalmají, trubek a bubnů. Její jméno pochází tedy pravděpodobně z arabského salameya, někteří etymologové však původ jména odvozují od latinského calamus, což znamená „ rákos“.

    Nástroj je obvykle vysoustružen z jednoho kusu dřeva, opatřen kuželovým vývrtem a roztrubem. Třtinový dvojitý plátek (strojek) byl původně podložen kovovým diskem, který sloužil jako opora rtů, později byl strojek vsunut do dřevěné piruety. Rty se částečně opíraly o piruetu a strojek svíraly pouze lehce, možnost ovládat dynamiku nástroje byla tedy velice omezená. Zvuk šalmaje byl proto pronikavý a silný.

    V 16. století došlo k dalšímu rozvoji nástroje - byl zúžen vývrt, zmenšeny prstové otvory, jeho rozsah se zvýšil. Nástroj se vyráběl v několika velikostech, větší typy byly opatřeny klapkou, kterou zakrývala ozdobná krytka - fontanela. Tyto byly nazývány „ pumorty“.

    V 17. století postupně převzal úlohu šalmaje hoboj, na jehož vývoji se nejvíce podílel francouzský stavitel nástrojů Martin Hotteterre.

    [editovat] Použití

    Po vzoru Saracénů byly šalmaje brzy po křižových výpravách využívány v evropských vojenských kapelách. Ve čtrnáctém století jsou rovněž zdokumentovány taneční soubory snižcových trumpet a šalmají. Po zdokonalení nástroje na počátku 16. století začal být nástroj spolu s pozouny a dalšími dechovými nástroji hojně využíván městskými kapelami a trubači nejen pro světskou, ale i pro chrámovou hudbu.


    [editovat] Odkazy

    [editovat] Externí odkazy

  • Vzdušnicová šalmaj
  • John Hanchet – výrobce šalmají
  • The Renaissance Shawm – článek
  • The Medieval Shawm - článek

[editovat] Literatura

  • Buchner, Alexandr (1952): Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A - Historický č. 2
  • Čížek, Bohuslav (2002): Hudební nástroje evropské hudební kultury. Aventinum Praha. ISBN 80-7151-211-7
  • Baines, Anthony, (1991): Woodwind Instruments and Their History. Dover Publications. ISBN 0-486-26885-3
  • Kurfürst Pavel , (2004): Hudební nástroje. Togga. ISBN 80-902912-1-X
 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA