Jdi na obsah Jdi na menu
 


Šamanismus

Jedna z definic šamanismu říká, že šamanismus je technika extáze. Šaman "je totiž 'odborníkem' na trans, během kterého prý jeho duše opouští tělo a podniká výstupy na nebesa a sestupy"...

     Termín šamanismus je vyjádřením evropské iluze o jednotném, koherentním systému společném mnoha "přírodním" národům. Vhodnější je hovořit o jednotlivých prvcích šamanismu nebo o tzv. šamanismu.

     Tuvané, stejně jako ostatní turkojazyčné národy Sibiře (a četné další tzv. přírodní národy), věřili a často stále věří, že veškerenstvo je složeno ze tří světů (kosmologických sfér) obývaných lidmi, zvířaty, ptáky a rozličnými božstvy a duchy. Prostředníky mezi nadpřirozenými bytostmi a lidmi jsou zejména šamani - lidé se schopností navázat kontakt s duchy a s jejich pomocí léčit nemocné, předpovídat budoucnost, pomáhat při lovu apod.

     Šaman je ten, kdo na sebe bere zodpovědnost za celé společenství, kdo je přivoláván tehdy, jedná-li se o významné události. Slouží jako lékař, učitel, rádce...

     Jedna z definic šamanismu říká, že šamanismus je technika extáze. Šaman "je totiž 'odborníkem' na trans, během kterého prý jeho duše opouští tělo a podniká výstupy na nebesa a sestupy do podsvětí". Eliade dále říká, že šaman je sice ústřední postavou magicko-náboženského života, ale není jedinou osobou, která dovede zacházet s posvátnem. Od ostatního společenství jej dělí intenzita náboženské zkušenosti, schopnost s duchy nejen komunikovat, ale i je ovládat.

     Šaman je též 'odborníkem' na lidskou duši. "Avšak tam, kde nejde bezprostředně o osud duše, kde se nejedná o nemoc (tj. o ztrátu duše), o smrt, neštěstí či o velkou oběť, předpokládající nějakou extatickou zkušenost (mystickou cestu do nebe nebo do podsvětí), šaman není nepostradatelný. Velká část náboženského života se obejde bez něho."

     Xenofontov říká, že šaman je především básník, který strhuje své posluchače silou svého vypravěčského umění, působí na psychiku nemocného silou barvitých obrazů a svým "uměním" oživuje duchy, kteří vykonávají všechny mocné činy... Abychom porozuměli šamanské poezii (a tím šamanismu), je nutné ovládat jazyk příslušné populace, jinak by se totiž "naše názory na šamanismus mohly podobat představám, jaké mají slepci o barvách".

KOSMOLOGIE HORNÍ SVĚT

     Takto zaznamenal N.F.Katanov na konci 19. století představy Tuvanů o Horním světě: Pánem nebe a stvořitelem světa je Burgan, který lidem dává děti a vše, co je na zemi. Duše dobrého člověka se za 49 dní po své smrti dostane do země Burgana, kde "se znovu narodí, jestli je třeba, aby se znovu zrodila, nebo umře, pokud musí umřít." Božstvo zasahuje do života na zemi tím, že pronásleduje bleskem a hromem zlé duchy, kteří lidem škodí, "vejde-li démon (Aza) do stromu, pak božstvo (Burgan) při pronásledování démona rozsekne strom až k samému kořeni".

     Za původce hromu a blesku byl také považován jiný obyvatel nebes, ulu (drak). Blesk způsobuje máváním ocasu, od kterého odletují jiskry a při jeho křiku (hrom) se otřásá nebe. Zabíjí pouze ten skot a ty lidi, které potřebuje na nebe. Při úderech hromu vybíhali Tuvané z jurt a stříleli do nebe, aby draka zahnali. Při zatměních, kdy věřili, že nebeské těleso požírá netvor Amyrga, také stříleli do nebe, křičeli a hlučeli, dokud se netvor nezalekl a nepustil svoji "oběť".

     Podle G.N.Potanina Tuvané věřili, že na nebi žije hromovládce, kterého nazývali Kudaj-Kajrakan nebo Ulu-Kajrakan. Přičemž termín kudaj (nebe) je shodný s altajsko-chakaským jménem vládce Horního světa - Kudaj. U D'jakonovové najdeme ještě jiné označení hlavy Horního, nebeského světa - Kurbustu-chan (mo. Chormusta, z perského Ahura Mazda).

     Nejsilnější šamani získávali své nadpřirozené schopnosti přímo z nebe - onemocněli "šamanskou nemocí" poté, co na nich svým koncem spočinula duha (čeleeš). To bylo považováno za příznak toho, že po něm "přešel" (tavarypkan) Pán celého světa (oran eezi) a tím ho vybral do služby nebeským božstvům. Tito šamani potom s pomocí 9 pánů duhy (solongy eeren) vystupovali na nebe, kde viděli příčiny nemocí a poté je léčili. Dalšími duchy - pomocníky šamanů svázanými s Horním světem - byli ak eeren a kyrgyz eeren.

     Nebeských vrstev bylo 9 nebo 33. Na nich je přibit "zlatý kolík" (aldyn kadys) -Polárka. K němu jsou smyčkou argamči (první tři dobře viditelné hvězdy Malého vozu) přivázáni dva žlutí koně (saryg-a''ttar), kteří se díky smyčce mohou pohybovat na různé strany, ale nikdy nemohou utéci.

DOLNÍ SVĚT

     V představách Tuvanů o Dolním světě nacházíme četné společné prvky s představami ostatních turkických obyvatel Sibiře. Dolní svět je v mnohém podoben zemi, jsou zde řeky, hory, roviny, ale je pochmurný a děsivý. Je to místo určené mrtvým, ale odlišné od křesťanských představ o pekle. Obyvatelé podsvětí vedli podobný život jako lidé na zemi: lovili, chovali dobytek, rodili děti atd. Pánem podsvětí je Erlik. Stejným termínem se někdy nazývají i vládci duchů, kteří obývají všech 18 sfér podsvětí.

     Podle jedné verze do podsvětí přicházejí pouze duše zlých lidí, které Erlikové přivazují ke sloupu na kamenité zemi a mučí mírným ohněm. Podle jiných pramenů do podzemní říše Erlik-chana přicházejí všechny duše. Erlik-chan je vládcem všech zlých duchů, dává jim příkazy, komu a jak mají škodit. Dle zcela nejednoznačné zprávy informátora Aldyn-Cherela existuje kromě země Erlika též aza oran, země démonů, zlých bytostí, kteří lidem a zvířatům posílají všemožné nemoci; jejich množství je 999. Mezi Erlik oran a Aza oran se vede nekonečný boj.

     Nemoc je způsobena ztrátou duše. Šaman se tedy vypraví k Erlik-chanovi, žádá ho o vysvětlení příčin nemoci a prosí ho, aby propustil sünezin (duši) nemocného člověka. Ten za ni většinou žádá jinou duši. Šaman tedy po svém návratu se zachráněnou duší oznamuje ostatním smrt někoho z lidí. Jindy Erlik konzultoval odpověď s Kurbustu-chanem (pánem Horního světa) a šaman se musel pro odpověď, zda se člověk uzdraví, vypravit na nebe (deer).

KULTY SPOJENÉ SE ZEMÍ

     V představách Tuvů, stejně jako ostatních turkických obyvatel Sibiře a četných dalších přírodních národů, je člověk pouze jednou z forem osobnosti obývajících zemi. Země, tj. Střední svět je obydlena kromě lidí a zvířat četnými nadpřirozenými bytostmi: ochrannými duchy - pány míst, živlů, rodů a duchy zlými, kteří způsobují lidem nemoci a neštěstí.

     Uctívání jednotlivých míst je velmi rozšířené. Na každém výraznějším místě je možno nalézt ovaa, mnohé prameny a jezera (zvl. v Todže) jsou nazývány aržaan. Hory bývají považovány za posvátné, též stromy, zvláště zdvojené (vyrůstají-li dva stromy z jednoho místa, či se nad zemí rozdvojují). Pod označením čyryk örtemčej zaznamenal Kenin-Lopsan algyše, které jsou spojeny s uctíváním (vzýváním) hor. Šamani zde lichotí duchu hory a žádají zpravidla o úspěch při lovu.

     Dle D'jakonovové se šamani rozdělovali do dvou kategorií - ulug cham (silný šaman) a cham (jenom šaman). U jižních Tuvanů ještě odlišila šamany tengri böö, kteří svůj původ odvozovali z nebe.V žádném z ostatních pramenů jsem na božstvo-nebe Tängri (Tenger) rozšířené u sousedních národů (Mongolsko, Burjatsko, Altaj...) nenarazila, přestože kult nebe je v pramenech hojně doložen. Zato se setkáváme s jeho četnými ekvivalenty. Platí zde pravděpodobně to, co píše Monguš Kenin-Lopsan: "V tuvském jazyce, zvláště ve staré větné formě, se často setkáváme s tím, že se nejmenuje ten, kdo je oslovován. K váženým lidem nebo k posvátným místům se Tuvané obracejí bez konkrétního jména. Ten, kdo dobře ovládá tuvský jazyk, lehce porozumí formě oslovení určitého předmětu či osoby."

     V pramenech jsou často popisovány tradiční atributy, které nesměly chybět při provádění žádného rituálu: buben, palička, küzüngu (zrcadlo). Každý šaman musel mít vlastní tradiční oděv. Chudý šaman si mohl patřičné atributy (rekvizity) od bohatšího šamana vypůjčit. Podrobný popis všech atributů podávají mnozí autoři, nejsystematičtěji asi V. Dioszégi a Kenin-Lopsan.

     Důležitou činností šamanů bylo léčení nemocných - lidí i zvířat. V algyších se šamani zpravidla obraceli k duchům, od kterých odvozovali svůj původ, lichotili jim a přesvědčovali je, ať přinesou zpět duši nemocného. Popisy některých obřadů nalezneme u Kenin-Lopsana

SVÁTKY

     Tradiční průběh roku byl spojen s četnými svátky. Nejvýznamnější svátek byl na jaře (Šagaa), doba jeho konání byla shodná v celé Tuvě. Naadim...v polovině srpna, nyní spojen se vznikem Republiky Tannu-Tuva. Svátek posvěcení aržaanu (Dny aržaanu) probíhal v každém aalu obvykle v polovině léta, kdy aržaan nabíral léčivou sílu. Svátek vedl obvykle šaman, lama, nebo "jen" vážený člověk. Aržaan zajišťoval zdraví nejen pro jednotlivce, ale pro celý rod.

     Každý šaman měl vlastní strom, u kterého se každý rok konal slavnostní obřad cham yjaš dygyyry (posvěcení šamanského stromu), kterého se účastnili všichni lidé z okolí.

     Na podzim, po konci kočování, po sklizni a na závěr příprav na zimní lov se u všech Tuvanů prováděl obřad uctívání ohně. Do každé jurty (postupně) byl pozván silný šaman, aby zabezpečil štěstí, blahobyt a úspěch pro všechny členy rodiny. Oheň byl (je) silně uctíván, je nazýván tvůrcem (ot-čajaačy chajyrakan ... ty-oheň, ty-tvůrce, dobré božstvo...).

SVÁTEK ŠAGAA

     Začátek roku v Tuvě tradičně připadal na počátek jara. Svátek Šagaa patří k nejvýznamnějším svátkům slaveným v Tuvě. Bývalo zvykem pozvat k vítání nového roku silného šamana, aby vedl slavnostní obřady.
Takto popisuje svátek Šagaa Stepan Saryg-ool:

     1. března, první jarní den, se slavil svátek Šagaa. Přípravy na tento svátek obvykle začaly již na začátku zimy, po příjezdu na zimní kočoviště. Zabíjel se vykrmený beran nebo kozel, jeho maso se nechávalo zmrznout. (do jara by ztratil váhu a jeho maso by již nebylo tak tučné, tj. chutné). Chudí lidé, kteří neměli dobytek vařili alespoň kaši a silný čaj, aby měli čím pohostit návštěvníky.

     V předvečer svátku se prováděl velký úklid vevnitř i vně jurty, čistily se též idoly (podoby božstev, duchů), které jsou na čestném místě v jurtě, kladly se před ně misky s jídlem, zapalovaly se lampičky, připravovalo se vše na sportovní hry, místo na oheň.

     "V jedné z jurt našeho aalu žil lama. Večer zakryl kouřový otvor své jurty a celou noc se modlil. Bylo slyšet, jak četl modlitby, tloukl na buben, bil na gong. Přicházeli k němu lidé a také se modlili."

     Brzy ráno před svítáním se všichni lidé odebrali za aal, kde byl připraven oheň. Nesli s sebou vařené maso a další pokrmy, horký čaj, bílé praporky navázané na nitky... Svátek vedl nejstarší hospodář aalu. Zapálil se oheň, hospodář nabíral z čajníku čaj a rozstřikoval do čtyř stran a říkal: "Ó, Ežen! Hadi začali svlékat své kůže. Den nového roku se probouzí. Vše těžké pominulo. Otoč k nám tváří vše dobré, velký bože! ... Všem, kdo žijí prací, blahobyt a štěstí! Nechť se nám džut (? mo. dzud je označení pro pohromy způsobené počasím) zdaleka vyhne. Ti kdo jedí trávu, ať se nesetkají s dravou zvěří. Nemoci a hříchy nechej projít mimo nás..."

     Poté si všichni sundali čepice, položili je před sebe a začali se modlit. Klaněli se až k zemi a nahlas říkali božstvu (Ežen) svá přání. Potom si všichni podávali ruce a zdravili se. Po návratu do aalu se lidé navzájem obdarovávali tabákem a drobnými dárky, všichni se vzájemně navštěvovali, ani jedna jurta nesměla zůstat bez hostů. Celý den se hodovalo, probíhaly sportovní hry.

Téma:      Zajímavosti
Vydáno:   21. 09. 2007
Přečetlo:  188 čtenářů

 


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA