Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deváté je nebe

Navštěvovali mě duchové. V noci ve snech i za bílého dne. Chtěli, abych se stala šamankou. Nějakou dobu jsem to odmítala, ale pak jsem jednoho večera uviděla v televizi reklamu...


Deváté je nebe
Setkání se sibiřskou šamankou

Do obce Žabonosy vjíždí malý červený vláček se dvěma vagóny. Vystupuje z nich několik cestujících a míří na nedaleký pozemek, na němž stojí skutečná jurta. Nedaleko ohrady, kde se pasou krávy a kozy, se prochází Ludmila Karaoolovna Ojun, šamanka z jihosibiřské republiky Tuva, která tu již měsíc vede semináře, dělá rituály a učí věštit. O chvíli později sedím naproti ní na dřevěné lavici v jurtě, popíjím čaj s kravským mlékem a ptám se:


Jak jste se stala šamankou?
Bylo to před sedmi lety. Můj muž si našel jinou ženu. Zůstala jsem bez prostředků se dvěma dětmi, třetí dítě – dcera žila tou dobou již ve Francii. Tehdy jsem pracovala jako učitelka, ale plat byl na uživení příliš nízký a peníze jsem navíc dostávala s velkým zpožděním. Byla to bezvýchodná situace. Začala jsem „bláznit“.

Jak to vypadalo?
Navštěvovali mě duchové. V noci ve snech i za bílého dne. Chtěli, abych se stala šamankou. Nějakou dobu jsem to odmítala, ale pak jsem jednoho večera uviděla v televizi reklamu, že se otevírá šamanská škola. Rozhodla jsem se a hned se na příslušnou adresu vypravila.

Bylo hodně zájemců?
Desítky. Bylo to pochopitelné. Sovětský svaz se rozpadl a šamanismus už nebyl zakázaný. Navíc, ta reklama byla v televizi a tu sleduje hodně lidí. V Tuvě je velká nezaměstnanost a téhle výzvy se chytil kdekdo. Z těch desítek zájemců bylo vybráno celkem 19. Výběr byl přísný – náš učitel nám měřil puls a ptal se, jestli v našich rodinách byli předci, kteří se šamanismem zabývali. Měla jsem štěstí – vybral mě. Do školy tuvinského šamanismu jsem nastoupila 1. května roku 2000.

Jak dlouho výuka trvala?
Rok. Náš učitel nás učil vždy o sobotách a nedělích, kdy měl každý z nás volno. Nakonec jsme výuku absolvovali jen čtyři – ostatní postupně odpadli. Bylo to řízení duchů, že jsem se do školy dostala. Už nikdy víckrát by se tahle příležitost nezopakovala. Bylo to poprvé a naposledy, co takováhle škola existovala. Můj učitel už nikdy potom neučil.

Proč učil tenkrát?
Šlo vlastně o dům, do kterého vložil své peníze. Abyste rozuměla: V té době se zakládala v hlavním městě Tuvy – v Kyzylu – šamanská centra. První se jmenovalo Chattyg Taiga (Větrná Tajga) a jeho zakladatelem byl můj učitel. Působilo v něm zpočátku několik šamanů, ale Kenin Monguš Lobsan, historik, etnograf a spisovatel, který se o oficiální rozšíření šamanismu v Tuvě zasloužil, měl za to, že bude lepší založit ještě jiné centrum a nazval je Tos deer (Devět nebes). Byl to poněkud mocenský boj, při kterém šlo zároveň o vlastnictví domu, kde centrum Chattyg Taiga sídlilo. Můj učitel se ho nechtěl vzdát a Kenin Monguš se rozhodl, že ho získá pomocí soudů. Aby můj učitel o dům nepřišel, musel prokázal nějakou činnost centra. A tak založil školu. Jak už jsem říkala, zájem o ni byl veliký.

Mluvila jste o tom, že se váš učitel zájemců o studium ptal, zda jsou v jejich rodech nějací šamani. Jak to bylo u vás?
V mateřské linii jsem objevila prabábu jménem Ondar Daryjmaa, která žila v místě zvaném Ustuu-Iškin. Dělala pohřební obřady 7. a 49. dne, rituály u pramenů a posvátných stromů. Matka mi vyprávěla, že když jí bylo osm let, viděla obřad, kdy za prababičkou přišla nemocná žena se svými příbuznými. Rituál se konal u pramene a poblíž něho šamanka přivázala ke stromu svoji šedivou kozu. Potom udělala z mouky a vody rybu, připevnila ji nitkou k větvi a spustila do vody. Čas od času při obřadu nutila kozu, aby mečela, neboť prostřednictvím ní navracela ztracenou duši nemocné ženě. Také z otcovy strany jsem objevila prabábu Dalmaštaj, která dělala obřady v Ejpit-cheme. Zapalovala ohně a rozdávala účastníkům rituálu vařená střeva.

Co všechno vám váš učitel sděloval?
Co sám znal. Mluvil o starých šamanech. O tom, jak dělat ochranné figurky. Odhalil nám řadu tajemství. Ukazoval, jak vést rituály. Otevřel nám třetí oko – schopnost vidět. Učil nás odvádět duši zesnulého na „onen svět“, což je nejtěžší.

Co se stalo, když byla výuka u konce?
Vybral silné, dobré místo, kde nás, své žáky, posvětil a učinil z nás skutečné šamany. Rozdělal oheň, položil obětiny duchům a požehnal nám.

Jaké to bylo, když jste při svém prvním samostatném obřadu odváděla ducha zesnulého do země mrtvých?
Měla jsem strach. Byla jsem zrovna na návštěvě v Mongun-tajze. Zemřel tenkrát bratr šamana a ten odmítl obřad vykonat. Obrátili se na mě, protože věděli, že jsem v kontaktu s duchy, a prosili mě, abych své poslání přijala. Souhlasila jsem pod podmínkou, že u toho bude šaman, aby mě pohlídal. Rozdělala jsem oheň a hranici otevřela. Začala jsem ducha zvát. Přišel. Uviděla jsem, jak sedí v plamenech a drží si hlavu. Viděla jsem, že někoho zabil. Řekla jsem, co vidím, a šaman souhlasil. Zeptala jsem se ducha, kdo mu vzal život. Odpověděl. Jméno jsem pak vyslovila nahlas a šaman přikývl. Potom jsem mu do plamenů podala jídlo. Když se najedl, položila jsem do ohně cigarety. Zakouřil si a zmizel. Když jsem se probrala, šaman přihlížejícím sdělil, že jsem mluvila pravdu. Od té doby vím, že mohu dělat pohřební rituály sama.

Jakým způsobem léčíte?
Zpívám léčivé písně algyše. Také bubnováním a vykuřováním artyšem (jalovcem). Existuje celá řada způsobů, jak někomu pomoci. Vzpomínám si, že mě pozvala jistá žena z vesnice Aryg-uzuu, abych léčila jejího nemocného chlapce. Tenkrát chodil do 8. třídy. Při obřadu jsem pořád viděla hada. Musela jsem rituál několikrát zopakovat a nakonec jsem hada vyhodila paličkou. Chlapec se pak přiznal, že v létě našel hada a utýral ho k smrti. Po mém obřadu se uzdravil, ale matka mu pořádně vyčinila…

Jedním z nejčastějších obřadů v Tuvě je očištění bytu nebo domu. Jak se to dělá?
To záleží, co mi moji duchové řeknou. Obvykle musí majitel domu připravit jídlo – oběť. Bílé jídlo. Je to mléko, sýr, bílé pečivo. To pak sežehnu buď v kamnech nebo v ohništi. Zapálím jalovec. Zpívám píseň. Bubnuji. Potom už záleží na tom, co v domě vidím… a podle toho jednám.

Vzpomenete si na nějaký případ?
Jedna mladá žena mě poprosila, abych očistila její byt ve vesnici Bora-tajga. Na místo jsem dorazila pozdě a potřebovala jsem přespat, než se pustím do práce. Byl to neveliký dům – ona spala s dcerou v jedné posteli, já ve druhé. Začala jsem usínat a vtom jsem před sebou uviděla černou kočku. Třikrát jsem na ni plivla a kočka zmizela. Po chvíli se však ze stejného směru ke mně začaly natahovat černé ruce. Vyskočila jsem z postele, rychle si oblékla šamanský plášť, vzala buben a začala očišťovat místnost. Ve tři hodiny ráno se na dveřích objevila podivná žena. Pokračovala jsem v obřadu, až také zmizela. Rituál jsem završila až ráno.
Ukázalo se, že bývalá majitelka domu skonala a její ostatky ležely uvnitř dva měsíce, aniž by o tom kdo věděl. Po smrti se proměnila v diiren, zlého ducha. Protože zemřela těžce, nedávala pokoj nové rodině, která se přistěhovala. Dům jsem ještě jednou očistila dýmem za cinkání zvonečku, protože zlí duchové nemohou slyšel jeho zvuk. Ducha jsem nakonec vyhnala a dopravila tam, kam patří.

Mají rituály, které děláte, něco společného?
Jsou to ohňové rituály. Oheň je život. Tuvinci se odpradávna klaněli ohni, duchu ohně. Velkou roli v nich také hraje číslo devět. Tolik je například světových stran, které se uctívají. Proto se také jmenuje jedno z šamanských center v Kyzylu – Tos deer (Devět nebes).

Devět světových stran? My známe čtyři: sever, jih, východ a západ.
Ale pak je ještě severovýchod, severozápad, jihovýchod a jihozápad. To je osm. A deváté je nebe. Ty všechny je třeba uctít. Mlékem a čajem. Proto je rozstřikuji vždy před obřadem speciální lžící, která je sestavena z devíti malých naběraček. V překladu se jí říká „devítiočka“.

Viděla jsem několik vámi vedených rituálů a všimla jsem si velkého množství atributů. Bylo asi náročné je z Tuvy přivézt…
Šamanský plášť je dost těžký, ale je to účinná ochrana šamana proti duchům. Čepice s orlími pery, buben. A pak řada drobností, bez nichž se neobejdu. Ale snad o tohle všechno by šaman mohl přijít, vše je nahraditelné. Jen o jednu věc přijít nesmí. O kyzingu – magické zrcadlo. To se dědí po dlouhá pokolení.

K čemu slouží?
K věštění. Některá zrcadla, která u nás nosí šamani jsou velmi stará. Jejich původ sahá až do doby, kdy na našem území žili Skytové. Našla se zřejmě v jejich hrobech-kurganech a dostala se mezi lidi.

Na seminářích, které děláte v Čechách, učíte vyrábět figurky ochranných duchů. Jak se dělají?
K tomu jsou zapotřebí stuhy v pěti základních barvách: bílé, červené, žluté, zelené a modré. Eerena je rovněž zapotřebí oživit; na semináři ukazuji způsob, jakým to lze udělat. Ale když ochranného ducha uděláte, musíte se o něj dobře starat, jinak by mohl škodit. Je to vlastně oživlá figurka – ať má podobu figurky, nebo barevného copánku – živá bytost, chcete-li probuzená energie… U nás, když se někdo chce z různých důvodů eerena zbavit, odnese ho do tajgy k potůčku, kde je mu dobře.

Kam se ochranné figurky umísťují?
Do bytů, domů, ale také do automobilů. Před šamanskými centry v Kyzylu často postávají auta, která jejich majitelé chtějí nejprve očistit a potom žádají šamana, aby do nich umístil ochranné eereny. Je to kvůli bezpečí na cestách a taky proto, aby je nikdo neukradl.

Chcete říci, že auto s eerenem nelze odcizit?
Duch se zloději pomstí. Stejně tak, když někdo vykrade dům nebo byt, kde je eeren. Zloděj onemocní, může i zemřít. Záleží, jak silný je ochranný duch.

Léčí šamani pomocí bylin? Na jižní Sibiři roste spousta silných léčivých rostlin, které se k nám začínají dovážet. Mám na mysli zlatý kořen, maralí kořen…
Tuvinský šamanismus je spíš rituální. Šamani vidí nemoc jako zlého ducha, který člověka napadne. A ničí ho tak, že ho pozřou a pak se ho zbaví. Někteří šamani znají byliny, ale většinou léčí zpěvem, bubnováním a ničením nemoci vlastní silou. Byliny sbírají bylináři a léčitelé.

Jaké jsou mezi šamany vztahy? V centrech je jich, pokud vím, po deseti, ale i více.
Někdy je cítit napětí. Už podle legend se šamani neměli navzájem v lásce a válčili spolu. Jsou to silné osobnosti. Mnozí proto z center odešli a začali působit samostatně.

Kolik stojí v Kyzylu například čištění domu?
Dva tisíce rublů (to je jako 2 000 Kč – pozn. autorky). Ceny jsou u všech šamanů stejné.

Když jdete očistit dům, tak si tyto peníze můžete všechny nechat?
Ne, jen tisíc rublů. Polovinu odevzdávám centru. Vedoucímu centra. Ten pak dává část Keninu Monguši, který vydal povolení na vytvoření center. Přestože je to už dávno, stále od nich peníze požaduje. Není možné mu je nedat. Je naší živou tuvinskou legendou. Má v místním muzeu vyhraněnu svou místnost a kdo chce, může se na něj přijít podívat. Ale musí mu přinést dárek. Obecně si ho lidé váží – dostal čestný doktorát Akademie věd v New Yorku.

Kenin Monguš Lobsan má také šamanské schopnosti nebo je to spíš vědec?
Obojí. Dobře věští, jeho věštby se splňují, alespoň pokud vím. Teď už je však velmi starý, přes osmdesát let. A jako se starým člověkem, není to s ním vždy jednoduché. Velmi špatně slyší.

Co vás přivedlo do Čech?
Už jsem tu byla před třemi roky. Bylo to poprvé. Nejprve jsem měla seminář na Slovensku, kam mě pozvala Zora Frešová, která se se mnou seznámila v Tuvě. Dělala jsem na Slovensku obřady, přednášela a pak ještě pokračovala do Čech. V Praze jsem též měla seminář a večer jsem zpívala svou šamanskou píseň v Českém rozhlase v rámci náboženského vysílání. Pak jsem chtěla přijet zase, ale tři roky jsem neměla na cestu finance. Teď jsem tu opět na pozvání, tentokrát občanského sdružení Šamanská jurta, kterou založili zájemci o studium šamanismu. Postavili nedaleko Prahy jurtu a v té teď někdy přespávám. Je to dlouhodobý projekt, zdá se, že přijedu opět na podzim.

Učíte šamanismu nebo ukazujete jenom rituály?
Učím věštění z kamenů a kostí. Dělám rituály k různým svátkům, očistné rituály. Pak na požádání očišťuji domy od negativních sil. Už pár lidí se ke mně obrátilo o pomoc. Pohřebním rituálům se vyhýbám. Jsou příliš náročné. Potřebuji, aby účastníci obřadů brali některé postupy, které se jim zdají nezvyklé, vážně. Párkrát se stalo, že se rozesmáli a rituál se nezdařil. Duchové se urazili.

Jaké to byly postupy, které je rozesmály?
Na konci rituálu každého účastníka přetáhnu po zádech bičem. To je u nás běžnou praxí. Starosti, negativní energie sídlí člověku na zádech. Po úderu bičem se uvolní, člověku je lehčeji. Obvykle udeřím třikrát. Je to pro zdraví.

Jak poznáte, že se rituál nezdařil?
V závěru hodím na zem paličku. Když spadne chlupatou stranou nahoru, obřad nebyl úspěšný, musí se zopakovat. Lze to celkem třikrát. Pokud ani to nepomůže, je výsledek nepříznivý.

Co chcete prostřednictvím seminářů nebo rituálů lidem sdělit?
Nemám předem nic připraveno, co bych sdělovala. Ovšem, kromě postupu, kterého se musím pevně držet. Říkám to, co mi přijde do hlavy, to, co mi sdělí duchové. Šaman byl vždy prostředníkem mezi duchy a lidmi, a to zůstalo.

Proč si myslíte, že vás do Čech vaši nynější přátelé pozvali?
Je tu spousta zájemců o šamanismus. Rozhodli se něčemu naučit nebo už něco umějí a chtějí to porovnat s prací šamanky, která pochází ze země, kde se šamanství zachovalo. Právě proto založili již zmíněné občanské sdružení Šamanská jurta. Osobně ten název považuji za nesmyslný – stejně tak by se k tomu stavěl každý z Tuvy, neboť spojení šamanská jurta nepředstavuje nic, co by v Tuvě existovalo. Ale jak jsem pochopila, je to míněno jako místo pro setkání se šamanismem a tak to také přijímám. Ta činnost má být na principu jakési „šamanské školy“, ale vše je teprve v zárodku…

Připravila Pavlína BRZÁKOVÁ
Autorka je etnoložka a šéfredaktorka časopisu Regenerace
Foto Pavlína Brzáková

Tuva – federativní ruská republika na jihu Sibiře
Tuvinci – jazykově patří do turkitské větve altajské jazykové rodiny. Žijí na jihu Sibiře v republice Tuva, ale také v Mongolsku. Nábožensky jsou šamanisté i lamaisté.


Téma:      Zajímavosti
Vydáno:   27. 09. 2007
Přečetlo:  623 čtenářů

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA